Týdeník rozhlas - číslo 48 z 18.11.2003 - Titulní rozhovor

 

Kateryna  Kolcová:

"Lepší facka od přítele, než polibek od protivníka"


Co vás přimělo k tomu, že jste se kdysi vydala do Česka?

Jako člověk narozený s handicapem jsem na Ukrajině neměla jednoduchý život. Nejdřív jsem věřila, že když naše země získá samostatnost - a tu jsem podporovala všemi deseti! - i takoví jako já budou mít lepší šanci. Nestalo se. Když jsem dělala přijímací zkoušky na obor zpěv na kyjevské konzervatoři, mamince hned otevřeně řekli, že mě kvůli zraku nevezmou. I kdybych úspěšně skládala zkoušky třeba pět let za sebou. Bylo předem dáno, že slepá zpěvačka na konzervatoř nepatří, možná by vůbec neměla zpívat. A tak jsem si řekla: dobře, považují mě tu za méněcennou, ale to já přece nejsem! Na dalším hudebním učilišti, na kobzarské škole, se mě raději elegantně zbavili, aby se nemuseli starat o nevidomou. Nakonec mě přijali na dálkové studium na vysoké škole, což s mým zrakem byla ta nejjednodušší, i když pořád hodně složitá cesta. Ale s maminčinou pomocí jsem ji zvládla.


Měla jste v rodičích oporu?

V mamince, je velice silná a energická osobnost a hlavně - umí milovat ty, na nichž jí záleží. Otec od nás odešel, když mi bylo sedm, neunesl, že má nemocné dítě. Mamka všechno zvládla sama. Ve všem mě podpořila, podporuje mě stále, třeba i tím, že má k mé práci připomínky. Žije s námi teď v Praze, se vším mi pomáhá a taky mě napomíná, jak se na matku sluší. Lepší je facka od přítele než polibek od nepřítele, říká staré židovské přísloví. A mamka je ten přítel - a svatá ženská. V židovské víře nejsou svatí, ale kdyby byli, zasadila bych se o její svatořečení.

Trochu jsme ale zamluvily vaši cestu do Prahy...

Na začátku byla vlastně náhoda. Jednou jsem si své přítelkyni, novinářce z ukrajinského vysílání Radia Svoboda, postěžovala na marné pokusy studovat hudbu. Ta věděla o pražské Deylově konzervatoři pro muzikanty se zrakovým postižením a vyjednala mi, že tam mohu dělat přijímací zkoušku. Podařilo se, přijali mě. S pomocí přátel z redakce Svobody jsem pak dostala na první rok studia od ukrajinského ministerstvo kultury stipendium, dál mi pomohlo české ministerstvo školství.

Takže pak už všechno probíhalo hladce.

Vůbec to nebylo snadné, kvůli nemoci jsem měla jeden čas i zpoždění ve škole. Ale pomáhali mi lidé, kteří věřili, že to dokážu. Hlavně zástupkyně ředitele Deylovy konzervatoře paní profesorka Rybářová, která mi tu nahrazovala mámu. Ženu jako je ona hned tak nepotkáte, je na ni spolehnutí. Pomáhala mi v jednání s úřady, a když bylo třeba, postavila se i celému pedagogickému kolektivu. Vděčím jí taky za její vřelý osobní vztah ke mně, právě tohle v cizině většinou lidem chybí.

Kdy jste v Česku po prvé veřejně vystoupila?

V pořadu Haliny Pawlowské V žitě, pomohli mi to zorganizovat pražští přátelé. Ale jako zpěvačky si mě po prvé všiml Spirituál kvintet a první koncert jsem měla s ním. Kdysi ještě v dětství jsem byla na Ukrajině na vystoupení Spirituálu s Žannou Bičevskou - a o řadu let později jsem pak pana Tichotu potkala v Praze. Když se dověděl, že tu studuji zpěv, chtěl, ať mu něco zazpívám. A pak mi po čase poslal lístek, abych počítala s účastí na koncertě. To bylo moc příjemné.

Vydala jste nedávno CD Židovské obřadní zpěvy. Jsou melodické, zpěvné. Přitom by si člověk pod pojmem "obřadní" spíš představil cosi slavnostně velebného... Kdo vám pomáhal s výběrem?

Vybírala jsem sama a pormáhal mi jeden rabín, který se ke mně mimochodem choval na rabína dost nekonvenčně - bral mě jako člověka, nikoliv jako méněcennou ženskou, jak to bývá u některých duchovních obvyklé. Hlavní rozhodnutí bylo ale na mně. Také jsem některé písně sama upravovala.

Vystupovala jste před časem také v Divadle Archa.

Ano, bylo to zajímavé představení podle Gertrudy Steinové, jmenovalo se Něžné knoflíky. Zpívala jsem, tančila i hrála.a vůbec řádila tam jako pominutá. Přerušilo se to kvůli povodním a pak už jsem se do Archy nevrátila.

Chcete se dál věnovat židovským písním?

V současné době se orientuji hlavně na ně. V této oblasti je obrovské bohatství materiálu v hebrejštině i v jiddiš. Je mi při tom dobře. Když zpívám židovskou muziku, podvědomě se cítím být součástí židovských dějin. Je to historie plná dramat, vzruchů, pádů a ničení. Ale přesto osud s touto komunitou zacházel koneckonců vlastně příznivě. Nikdy neztratila přesvědčení, že se musí žít a přežít. I když vás třeba ponižují a srážejí do prachu.

O svých židovských kořenech jste se dověděla až skoro v dospělosti, proč?

Jsem Židovka po babičce, ale rodina to přede mnou tajila, aby mi neuškodila. Představte si, dívka s handicapem a ještě k tomu Židovka! To je na Ukrajině příliš. Ještě by to chtělo, abych byla lesbička nebo černoška, to už by byl případ pro ochránce lidských práv. Raději mě toho tedy ušetřili. Nemůžu to nikomu vyčítat. Stejně se v určitém okamžiku pravda projevila. Žid - to je soustředění různých vlastností. Každý národ má určité rysy, které tak či onak všichni jeho příslušníci dědí. Rodíme se s jistými přednostmi i nedostatky, co si budeme povídat, dokonce i s chorobami. Například Židovky prý mají větší dispozice k rakovině prsu. Židi údajně neumějí chovat domácí zvířata. Ale zase je mezi nimi velmi málo sexuálních deviantů...

Jezdíte často na Ukrajinu?

Jistě, zrovna nedávno jsem se tam účastnila festivalu a semináře o židovské hudbě. Koná se každý rok v Kyjevě a má své stálé pedagogy, významné muzikanty z celého světa. Získala jsem tam vynikající profesorku a přítelkyni Adrienne Cooper, skvělou americkou zpěvačku, kterou moc obdivuji.

Kde se cítíte doma?

Asi jsem teď už víc doma v Čechách. Ale pořád mám takový rozpolcený pocit. Živě v Praze komunikuji s českým i židovským prostředím, ale když jsem teď byla v Kyjevě, cítila jsem se zas doma tam. Samozřejmě mi tam spousta věcí leze na nervy, protože to, co člověk zažije na Ukrajině, je málokde jinde.

Co tím myslíte?

Různá pokoření, kterým jsou vystaveni lidé s handicapem. Stokrát vám dají facku, aniž jste na to připravena. Musíte být pořád ve střehu. Jste-li tam sama, jako jsem byla teď já, máte to dost těžké. Nejsou tam pro nás podmínky, skoro nikde nezřídili bezbariérové přístupy.

Proč podle vašeho názoru našlo v Česku uplatnění tolik umělců z Ruska či Ukrajiny?

Možná proto, že Čechy jsou dobrá stanice - není to ještě docela Západ, ani úplný Východ, přitom Západ je hned za první hranicí. Navíc člověk z jiné slovanské země se tu lépe domluví, proto se i umělci mohou daleko líp adaptovat.

Co plánujete do budoucna?

Vyhledávám v knihovně jiddiš a hebrejské texty a chci na ně skládat hudbu. Zatím bych se ráda věnovala především tomu, ale nikdy neříkám nikdy, radši si nechávám rezervu. Mohu být po čase zaujata něčím jiným. Teď tím žiju. Ráda bych natočila desku svých písní na židovské texty. Mám taky nabídky od několika zahraničních umělců, abych zpívala jejich věci, například od ruské skladatelky Poliny Aškenazy. A abych nezapomněla, podávám žádost o grant na studium, chci dál studovat. Pořád se snažím jednat podle židovského přísloví - snažte se změnit to, co změnit můžete, a smiřte se s tím, co změnit nelze.

Máv České republice hudba, které se chcete věnovat, posluchačské zázemí?

Moc velké ne, a to je jeden z důvodů, proč jsem teď neustále ve stádiu hledání, přemýšlím, co budu dělat dál. V Praze jsem našla své místo a přátele, a kdybych odsud odjela, třeba za prací nebo dalším studiem, neodejdu z téhle země se špatným pocitem jako z Ukrajiny. byly by v tom jen objektivní důvody. Třeba to, že v určitém období je tu těžké se uživit. A musím taky brát ohled na to, že můj manžel, inženýr, je už je třetí rok bez práce. Dovedete si představit, jak je to těžké s malým dítětem.

Když je řeč o manželovi: je pravda, že vás seznámila rabínova žena?

Ano, doslova dohodila! Na židovské obci do mě šťouchli, pak už jsem se snažila sama... A klape nám to! Pochopila jsem, že rodina, láska manžela, která patří dceři a mně, umí dělat zázraky. Přitom to se mnou manžel nemá vůbec jednoduché, jsem ve všech směrech velice obtížná osobnost, feministka a diktátor. Nesedím na zadku a nečekám, až mi manžel něco podá, jdu a vezmu si to, nekoukám doleva doprava. To je určitý životní postoj, se kterým se někteří těžko smiřují.

Pasivní životní přístup by vám asi moc nepomohl, nemáte lehký život.

Nenaříkám si, ale nemám. Například moje malá dcera po mně zdědila oční chorobu. Hrozí jí šedý zákal. Prodělala už tři operace, první už ve třech týdnech, rovnou z porodnice jsem s ní šla na oční oddělení, bylo to strašně náročné. Ale její choroba se dá snad vyléčit. Problém je zatím v tom, že nejdřív musí ještě trochu vyrůst a lépe s námi i doktory komunikovat, abychom znali reálný stav věcí. Je jí dva a půl roku, dorozumí se s námi, ale ne ve všem. Potřebujeme třeba vědět, nakolik vidí. Zdá se, že má dobrou orientaci, prognóza je taky dobrá. Jenže pokud jde o prognózy, jsem velice opatrná. Vždycky se může stát něco nepředvídaného, v dobrém i špatném, co vám zasáhne do života. Nechci být zbytečně zklamaná, zklamání už bylo dost. Uvidíme. Žít budeme i s tím, co přijde. Debora je rozkošné dítě - moje hvězda. Pro mě je teď nejdůležitější jí pomoci, aby se v životě dokázala postavit na vlastní nohy. Je to můj kříž a tíha, ale milovaná tíha, která mě drží nahoře.

Po narození dcery zřejmě mají vaše ambice trochu jinou podobu, že?

Míří stejným směrem, ale motivace teď je silnější. Kdyby šlo jen o mě, možná bych se na spoustu věcí vykašlala, ale když je na mně někdo závislý, a chci, aby dostal to nejlepší, musím pro to něco udělat. Byla bych ráda, aby mi dcerka jednou mohla říct: mami, jsem ráda na světě a jsem na tebe pyšná. Jí i sobě chci dokázat, že život stojí za to, i když je někdy těžký, občas se zdá až k nevydržení. To je přece motivace jako hrom! A taky argument pro mě, že musím dál. Třeba prohraju, ale prohrávám nerada. A když, tak si z toho vždycky vezmu ponaučení.

Nakonec jednu "rozhlasovou" otázku: Posloucháte rádio?

Samozřejmě, mám ho ráda, je to nejdemokratičtější fenomén jaký znám. A umí potěšit. Na rozdíl od jiných médií může rozhlas pokazit někdy náladu, ale nikoliv zrak. Velice si vážím rozhlasových žurnalistů, musí toho hodně umět, vždyť se dostávají do povědomí posluchačů a podstatně ovlivňují myšlení lidí. Mám v Českém rozhlase spoustu kamarádů, na ČRo 2 třeba paní Kumstýřovou, na Radiožurnálu Janu Klusákovou, mám přátele i v Radiu Svoboda. Ale to jsem už vlastně říkala.


 

  AGÁTA  PILÁTOVÁ
  Foto  JARKA  ŠNAJBERKOVÁ


 


 

   ©    Ing. Jan Tlustý    jan.tlusty@volny.cz     mobil:  724 943 144   

Kateryna