Rozhovor pro Magazín Lidových novin, 1. 8. 2003, Dita Hradecká:

   Píseň ze tmy

   Katryna Kolcová

 Setkání s téměř nevidomou ukrajinskou zpěvačkou žijící v Praze je zážitek, na který se nezapomíná. Je nepřehlédnutelná. Nejen kvůli zrakovému handicapu, ale také díky svému temperamentu a mohutné postavě. "Kdybych byla slepá krasavice, bylo by to jednodušší," říká s úsměvem a na její výslovnosti je stále patrný ukrajinský přízvuk. Přitom už sedm let vystupuje na českých pódiích a zpívá židovské písně. "Mám tady domov, a to je víc než vlast," říká dvaatřicetiletá kyjevská rodačka Katryna Kolcová. Prakticky nevidomá židovská zpěvačka má v Praze slušný úspěch. Pravidelně vystupuje v Divadle Archa, spolupracovala s Vladimírem Mertou, Spirituál kvintetem i Hanou Hegerovou, objevila se už i v několika televizních dokumentech. V květnu vydal Supraphon Katryně novou desku s názvem Blízko je den. Třináct obřadních židovských zpěvů nazpívala Katryna Kolcová s doprovodem maďarské violistky Ágnes Kutasové a Srba Borisava Preliče na kytaru.

Dospívání v pekle

Pro své zážitky z dětství a dospívání na Ukrajině má Katryna Kolcová jeden výraz: peklo. Na svět přišla se zrakovým postižením v roce 1971. "Mám šedý zákal a navíc mi lítají oči," lakonicky popisuje svou chorobu. V zemi, kde chyběl systém vzdělávání handicapovaných dětí, nebylo snadné zařadit se do života. Pro ni ani pro její rodiče. "Táta od nás odešel, když mi bylo sedm," vzpomíná. "Nezvládl to." Sama ví, co výchova dítěte s postižením obnáší: její roční dcera bohužel zdědila tutéž zrakovou vadu. Když si Katryna vybavuje zpravidla nepříjemné zážitky ze školy, je na ní stále znát rozčilení, ještě pořád se s ponižováním a problémy nesmířila. "S povahou, která si nenechá nic líbit, se mě rodiče raději nesnažili dát do učiliště pro nevidomé," říká. Chodila tedy do školy pro slabozraké. Jejím útočištěm byla od malička hudba. "Pamatuji se, jak jsem u tetina klavíru proseděla hodiny, nemohli mě odtud dostat. Všechny příbuzné dojímalo, jak hezky a souvisle hraji." Ovšem naučit se noty v Braillově písmu neměla kde. Chodila na hodiny klavíru, občas kvůli tomu utíkala ze školy. "Maminka mě chápala, psala mi omluvenky," usmívá se zpěvačka. Na konzervatoř nebyla přijata - kvůli špatnému zraku. Tak šla na gymnázium, ale to pro ni nebylo šťastné období. "Snažila jsem se upřímně řečeno do školy nechodit. Všechno mě to tížilo, měla jsem pocit, že bojuji o přežití. A já jsem chtěla žít naplno a ne pořád kličkovat." Po ukončení gymnázia - to už sólově vystupovala na festivalech s vlastními písněmi - studovala dálkově folkloristiku na Kyjevské univerzitě. Jenže hudba ji stále silněji volala. "Je to, jako když chcete studovat češtinu a dají vás na srbochorvatštinu. Zkrátka to nebylo ono. Pořád si říkám, jaké by to bylo dostat se do Čech o deset let dřív," lituje Katryna. "Možná bych byla klidnější, sebevědomější, bez tolika negativních zážitků. Ale nevidomí tehdy bohužel neměli možnost dostat se k informacím." S podporou ukrajinských disidentů se jí podařilo vydat v Americe kazetu písní na texty disidentky Ateny Paško, ženy aktivisty Vjačeslava Černovola, který před několika lety zahynul při atentátu. "Spolu s nimi jsem doufala, že se naše země změní k lepšímu. Ale vidíte, co se tam děje," říká zpěvačka hlasem plným deziluzí. 

Takové židovské Oj!

O existenci pražské Deylovy konzervatoře pro zrakově postižené se dočetla náhodou v jednom ruském časopise. Šla za svým cílem a podařilo se jí složit přijímací zkoušky. "Moje radost byla nevýslovná," říká. Do Prahy se vydala, aniž by jen trochu uměla česky. "Přijela jsem úplně vyděšená, zakřiknutá, neuměla jsem ani slovo. Ale nepočítala jsem s takovým vstřícným přijetím. Budu jim vděčná, co budu naživu," říká dojatě na adresu školy. "Když najdete v cizím prostředí někoho, kdo vám podá pomocnou ruku, nikdy na to nezapomenete." Strážným andělem byla Katryně profesorka Milada Rybářová. "Od okamžiku, kdy jsem vstoupila do její kanceláře, jsme si rozuměly. Bojovala o mě jako o vlastní dítě, nahrazovala mi matku po celou dobu studia, až mě přenechala mému manželovi," vzpomíná Katryna. "Přihlížela dokonce i mému porodu. Byla kromě manžela první, kdo uviděl naši dceru Deboru." "Manžela mi dohodila rabínová," pokračuje se smíchem Katryna. "Posadila nás o šabatu naproti sobě a bylo to." Svatba prý byla velmi romantická, podle tradičních rituálů. Své dceři dala židovské jméno - Debora znamená včela. "Bude pilná a dokáže se ubránit," vysvětluje zpěvačka. Sama ovšem podstatnou část života netušila, že má její rodina židovské kořeny. "Představte si to, postižená zpěvačka a ke všemu Židovka, to bych si tedy užila," směje se. V rodině se v minulosti zřejmě odehrála jakási tragédie a Katrynina babička zničila všechny doklady o židovském původu. "Děda byl Polák, bolševici ho zabili," hovoří Katryna stručně. "Teď už se nikdo nedozví, jestli byl Žid. Ani babička o tom nemluvila. Jen občas se to projevilo v jejích jidiš nadávkách... " Ke svému židovství se Katryna dostala nejprve prostřednictvím hudby. "S tímto národem jsem soucítila odjakživa," vzpomíná. "I když ukrajinská inteligence k nim velkou náklonnost neměla..." Katryna se proto rozhodla nazpívat desku židovských písní. Na Ukrajině nikdy nevyšla, vydalo ji až české vydavatelství Příkrý les. "Měla jsem k dispozici skvělé muzikanty. Celý den jsem se učila říkat Oj!" usmívá se Katryna. "Takové židovské Oj!, kolik je tam bolesti..." Přes úctu k tradici se snaží hledat vlastní cestu. Věří, že má co říci i lidem, kteří s židovským národem nemají nic společného. Sama to vyjádřila slovy: "Aby to pochopil i ten idiot antisemita." "Necítím tu tíhu generací. Vím, jaká byla minulost, ale nechci se v ní šťourat a plakat. Chci se dívat do budoucnosti." 

Moje převaha

Budoucnost pro paní Kolcovou znamená hlavně postarat se o dceru. "Šance na vyléčení její nemoci existuje, děláme pro to maximum. Ale o tom rozhodne Bůh. Hlavně aby neprošla tím peklem co já," přeje si Katryna. "Naštěstí s námi žije má matka. Radí mi, povzbuzuje mě, taky mi dá občas hlavou o zeď, když mám pocit, že to nezvládám. Zanadává a řekne, podívej, tady ti běhá pod nohama tvoje dítě, tys mu dala život, tak se vzchop." Recept na optimismus je najednou tak snadný. "Kdybych byla slepá krasavice, bylo by to asi jednodušší. Já jsem ještě k tomu neforemná ze všech stran," říká o sobě Katryna. "Ale možná jsou ty nedostatky mou převahou."
 

  Magazín Lidových novin,  01. 08. 2003,   Dita Hradecká


 

   ©    Ing. Jan Tlustý     jan.tlusty@volny.cz     mobil:  724  943 144   

Kateryna