Měsíčník Zdraví - listopad 2002, autorka: Milena Forstová

  Zázračný hlas

Proměnila handicap v nevídanou přednost

   Přijela před osmi lety z Ukrajiny, aby zde mohla studovat zpěv. Již při prvním setkání s ní v klubovně Deylovy konzervatoře pro zrakově postiženou mládež, kde byla ještě řádnou studentkou, fascinovala mne svou osobností. Byla plná svěžího humoru. Překvapovala mne bezprostředním chováním i hloubkou svých postřehů. A když sedla ke klavíru a zpívala, její nádherný hlas plný citu, vroucnosti a naléhavosti mě téměř přimrazil. Snad i čas se pro mne v tu chvíli ve starobylém prostoru zastavil. O nevidomé zpěvačce, pianistce a skladatelce Kateryně Kolcové - Tlusté se dnes píše jako o ojedinělém zjevu mezi zpěváky s nevídaným rozsahem tónů, barev, ale i témat - jak vnějších, tak i vnitřních. O tom, že proměnila svůj handicap v nevídanou přednost.Její mimořádný talent se zaskvěl loni na podzim ve Vinohradském divadle na benefici Carmen Hany Hegerové, kde sklidila velký úspěch. Již několik let vystupuje na koncertech jak sama, tak i s významnými hudebními soubory. Byly o ní natočeny dva televizní dokumenty. Se svou rockovou kapelou nazpívala CD starých lidových židovských písní a další nahrávku tentokrát synagogálního zpěvu připravuje ve spolupráci se Supraphonem. Je hlavní protagonistkou představení v Divadle Archa pod názvem Něžné knoflíky. Autoři jej pojali jako drsnou hudební férii na téma věcí viděných a neviděných. Hra byla inspirována nejen texty americké spisovatelky Gertrudy Steinové, ale i texty Kateryny, které jsou plné neobvyklé imaginace. I její hudební skladby nacházejí u diváků nebývalou odezvu.

Vidí srdcem

Se svým handicapem téměř slepého člověka se Kateryna už narodila. Lékaři konstatovali šedý zákal kombinovaný navíc s nystagmem, poruchami fixace očních svalů. Operace tohoto rozsahu postižení musí být provedena již v útlém věku, ale Kateryně se tento zákrok vyhnul. Když si ve dvou letech pro sebe objevila klavír, svět krásných zvuků a tónů znějících při dotyku s klávesami, cele ji pohltil. Sama si zkoušela hrát melodie, které v sobě slyšela. Hudba se stala jedním z prostředků jejího spojení s okolním světem. Cítila, že ji svět hudby nesmírně láká. Chtěla do něho proniknout a své schopnosti a přirozené nadání dále rozvíjet. "Chodila jsem do školy pro slabozraké," vypráví Kateryna. "Výuka hry na klavír byla však na Ukrajině pro podobně postižené děti téměř nemožná. Abych mohla jezdit na hudební vyučování na druhý konec Kyjeva, musela si nechat maminka vystavit fiktivní potvrzení, že se pomočuji. Prodělala jsem tři oční operace, které mi částečně pomohly. Když jsem v osmnácti letech dělala zkoušky na konzervatoř, nebyla jsem přijata. Z prostého důvodu, že špatně vidím. Na škole bylo studium zpěvu spojeno s pohybovou výchovou, proto mi byla škola zapovězena. A dnes v divadle Archa i tančím! Smutné mamince krutě řekli: Jestli se vám narodila slepá holka, nemusíte s tím obtěžovat normální lidi a musíte se s tím sama poprat. Ona tady studovat nebude! Všechno to byla otázka lidského přístupu. Byla jsem tehdy nešťastná, plná sovětských mindráků, vyděšená z toho, že jsem se ocitla v začarovaném kruhu, ze kterého není východiska. Pro člověka, který se musí neustále ze svého průšvihu vyhrabávat, překonávat technické překážky a který nemá reálné šance ve společnosti, je mnohem těžší dokázat, že chce v životě obstát, něco umět a něčeho dosáhnout. Nesvoboda osobnosti v bývalém Sovětském svazu byla státní politikou. Říkalo se: my nemáme nemocné, my nemáme postižené, my máme jenom částečně nemocné, jenom částečně postižené, kteří se nám brzy uzdraví a budou plnohodnotnými členy sovětské společnosti a ti, kteří se náhodou nezdraví, půjdou do uzavřeného prostředí."

Dá se vyhrát?

Kateryna věděla, že chce studovat hudbu, že chce být zpěvačkou. Věděla, co chce v životě dělat. Trápilo jí, že žije v zemi, ve které jsou sociální podmínky až téměř nesnesitelné.

 "Maminka se snažila udělat vše pro to, abych vyrůstala v integrovaném prostředí, abych ze svého handicapu nedělala vědu. Když mi bylo sedm let, opustil nás otec. Člověk s handicapem se u nás těžko dostává k informacím, které by ho ovlivnily v otázce dalšího studia, dalšího nasměrování v životě. Až přišel můj šťastný okamžik! Jednou jsem zaslechla na Rádiu Svobodná Evropa, že v Praze existuje konzervatoř pro zrakově postižené. Má prý velkou tradici a vycházejí z ní muzikanti i hudební pedagogové na slovo vzatí. Zajásala jsem. To musím zkusit! Nesmím si nechat uniknout svou životní šanci. A tak jsem se ve svých třiadvaceti letech rozjela do Prahy. Byla jsem přijata. Po celou dobu pětiletého studia mi všichni pomáhali. Měla jsem i výbornou češtinářku. Říkají o mně, že jsem sice přišla z Ukrajiny, ale že sem patřím, jako bych tu žila odjakživa. Konzervatoř mi dala skvělý základ. Jsem této škole nesmírně vděčná."

Slyšet, či vidět?

Když je člověku odepřen dar dobrého zraku, když vidí pouze mlhavé obrysy a tlumené barvy světa kolem sebe, je nucen vnímat všechny vnější podněty a vjemy prostřednictvím jiného důležitého lidského smyslu. A tím je sluch. Ten počne přibírat ke své funkci ještě funkci zraku. Sluch se stává mnohem senzitivnějším a citlivějším. Je schopen přijímat ty nejnepatrnější zvuky, šumy, šepoty, ze kterých si nevidoucí člověk skládá okolní svět.

"To mohu potvrdit," vysvětluje zpěvačka. "Má to ovšem i své nevýhody. Jelikož všechno vnímám sluchem, je má sluchová paměť někdy strašně vytížená. Mám absolutní sluch s pěveckým způsobem myšlení. Někdy se mi stává, že přemírou sluchových vjemů trpím. Snažím se proto zase vše přehodit na zrak a přizpůsobit se mu. Mohu vám prozradit, že v místech, kde to znám, chodím úplně suverénně. Nikdo nepozná, že vidím špatně. Lidé, kteří mě viděli v televizi, psali, proč o mně prohlašují, že jsem slepá, když ve filmu lítám jako blázen. Je to relativní. Já se totiž psychologicky "nastavím", že musím vidět a basta! Mně se to těžce popisuje. Režisérka Něžných knoflíků Jana Hrabová mi třeba na zkoušce říkala: Musíš našlapovat opatrně, musíš jakoby bloudit a ty máš větší jistotu v chůzi než všichni ostatní! Bylo to pro mne docela potěšující. Všichni se mnou pracovali velmi šetrně. Takové pochopení, které pro mne při mém divadelním debutu v takovéto situaci měli, jsem nikdy nikde nezažila. Byl to pro mne největší zážitek. Nemusela jsem se v ničem omezovat a měla jsem naprostou svobodu i v tom, jak své texty pojednám. Když se člověku věří, je to obrovský pocit!"

Nejlepší chlap na světě

Jedno léto byla Kateryna velice vytížena množstvím koncertů, mezi kterými byla i vystoupení v Boudě u bratří Formanů. Našla si čas, aby zaběhla na židovskou obec, kam jí pozvala paní Sidonová, manželka rabína. A tam poznala Jana.

"Nevím, něco se stalo. Všechno mi začalo padat z rukou, nemohla jsem ani jíst a nemohla jsem ani polknout. Celou dobu byl Jan velmi ostýchavý. Přesto si dodal odvahy a doprovodil mne až k domu. Když po čase šel Honza požádat maminku o mou ruku, byl z toho strašně nešťastný, protože musel mluvit rusky. Říkal, že se o mne postará, že už objednal pračku! Bylo to prosté, a přitom kouzelné. Dnes vím, že je to nejlepší chlap na světě. Když jsem čekala naši dnes už pomalu roční holčičku Deborku, nosíval mě v náručí. Měl strach, abych někde neuklouzla. Cítila jsem se jako v pohádce. Byl i u porodu. Myslím si, že je to pro muže výchovné vidět, jak na svět přichází náš človíček. Když se člověk rodí, rodí se i nová kniha, nový osud a hříčky osudu jsou nevyzpytatelné."

Nový život

Když budoucím rodičům lékařka-genetička sdělila, že je více než jisté, že i jejich dítě bude postiženo slabým zrakem, přesto se nevzdali naděje na to přivést na svět svého potomka. Chtěli, aby jejich rodina byla úplná. Holčička se narodila s podobným postižením, jako má Kateryna.

"České zdravotnictví je vynikající. Věřím, že naše Deborka bude vidět a možná na tom bude lépe než já. Jsem z ní nadšená. Velice živě reaguje na můj hlas. Ráda jí zpívám. Říkám jí: Ty jsi přišla na svět, protože jsem tě chtěla. A že máš očička po mně, neznamená, že tě mám méně ráda. Naopak, jsi pro mě to nejlepší stvoření na světě. Jsi moje dcera a já udělám všechno pro to, abys v životě byla šťastná a cítila se co nejméně ukřivděná. Myslím si, že každý z nás má v životě určitý úkol nebo poslání, kde musí něco umět, předvést, ukázat. Je pravda, že někdo to má sakramentsky těžké, ale o tom asi ten život je!"

Sepsala Milena Forstová

 
 

   ©    Ing. Jan Tlustý    jan.tlusty@volny.cz     mobil:  724 943 144   

Kateryna